Milana Šolcová (77 let) - Vzpomínky

20. února 2005 - K 60.výročí 2. světové války 1945 v květnu ukončené vítězstvím spojeneckých vojsk z východu i západu: svědectví doby.

Za války jsme bydleli ve škole v Paceřicích (okres Turnov), kam byl otec jako řídící učitel přeložen ministerstvem školství. V roce 34 ve škole byla jednotřídka, otec učil všech 5 roční-ků obecné školy v jedné třídě. Navštěvovali jsme ji s bratrem o dva roky mladším a se všemi ostatními dětmi jsme byli vedeni k poctivé práci doma i ve škole, ke zpěvu a muzicírování. Vesnický kantor tenkrát vedl v obci veškerou kulturu, režíroval ochotnické divadlo, založil kantorské kvarteto smyčcové spolu s kantory z okolních obcí (Jenišovice, Voděrady), hrávalo se i Smetanovo kvarteto "Z mého života" a venkované chodili poslouchat pod okna, za války to bývalo velikým potěšením, dodávalo naději i radost.

Po večerech jsme poslouchali za povinně zatemněnými okny tajně rádio Londýn, Hlas Ame-riky a Moskvu - a to za pomoci ilegálně zamontované součástky (tzv.čerčílka), který zhotovil náš strýček Váša /prof. fyziky a matematiky na turnovském gymnasiu). Do velké mapy Evro-py jsme zapichovali barevné špendlíčky, jak dle zpráv z ciziny postupovala fronta. Maminka se strachovala, kontrolovala zatemnění a zda někdo není za dveřmi, na plotně sporáku nám pekla bramborové placky a vařila čaj z domácích nasbíraných a usušených bylin. Cukr byl na příděl a chleba jsme si mazali často umělým sladidlem (Kunsthonig). Ještě, že maminka byla doma a drželi slepice a králíky a v kůlničce kozu.

Jednoho večera koncem války pozdě večer kdosi bušil na zadní dveře do zahrady. Otec vy-pnul rádio a šel se podívat, co se děje. Za dveřmi stál chlap jako hora, otrhaný v hadrech a rusky prosil o nocleh. Táta měl dobré, statečné srdce a ubožáka vzal dovnitř. Maminka mu ustlala na půdě na slamníku, donesla deky, chleba a meltu s kozím mlékem. Jako záchod mu-sel sloužit kbelík s vodou. Vše se muselo utajit, neboť pod podlahou půdy se učilo!! Ten Rus utekl z německého zajateckého tábora Rychnov u Jablonce. Ale co čert nechtěl, zajatec si příští noc přivedl další dva. To bylo nadělení! Maminka byla statečná a obětavá, ale měla strach, celá rodina byla v nebezpečí. Ale ustali s otcem i dalším dvěma ubožákům a celou dobu až do jara jsem je živili. Byla nouze o jídlo, chodili jsme s bratrem pomáhat sedlákům o žních a ti nám pak pomáhali (Laurinovi, Vinšovi, Chlebnovi, Polákovi) a pro mouku jsem s bratrem chodívali s ruksakem až do mlýna na Mohelce, který ležel na hranici protektorátu. Mlynář se jmenoval Vinš a měl dobré srdce. Naštěstí nás při tom četníci nechytili.

Občas jsme donesli i doma stlučené máslo a tvaroh, mamka vařila povidla (na chleba) a tak se nám dařilo ty tři chlapy uživit. Jmenovali se : Georgij Andrianov z Kaliningradu, Nikolaj Trimasov (Ufa) a Georgij Timofejev z Moskvy. Bohužel k našemu velikému zděšení okupo-vali školu na konci války němečtí důstojníci na útěku, neučilo se a ve třídách ložírovali Něm-ci. Na půdě museli být pánové moc zticha a kbelík a jídlo se nosilo jen v noci. Měli jsme v té době ještě přírůstek - malou sestřičku Anušku (nar. 1940) a bylo to naše válečné sluníčko. Měla postýlku v ložnici rodičů a zažila velké zděšení, když do ložnice vstoupil esesák ve vy-sokých holínkách a prohledával byt. Dodnes na to sestra vzpomíná. Bylo to tenkrát na udání někoho z vesnice.

Aby toho nebylo dost, přivedl otec jednoho dne k nám do rodiny překrásnou dívku - Jugo-slávku (Grafica Pergler), kterou ještě s jedním odvážným přítelem (Vašek Lauryn) zachránili z auta esesáků, kteří hojně nasávali v Laurynově hospodě při silnici v Paceřicích. Tato krasa-vice byla zubožená, vysílená a vyděšená (bůhvíco zažila!!) a tak jsme ji přijali, oblékli, scho-vali a sytili a pak po válce jí otec zařídil přes ČSČK v Praze návrat domů do Jugoslávie. Těs-ně před válkou byly u nás v rodině dvě židovské dívky (Eva Hellerová a Doris Molzerová), které nám dodala teta Anička, pracující v Praze na ústředí ČSČK na Malé straně. Byly za-chráněny před odsunem do Říše, kam byli odsunuti jejich rodiče a zahynuli v koncentračním táboře. Měli jsme je rádi, byly jako naše sestry. Jedna se dostala do Chille a druhá do Peru - obě přes ČSČK v Thunovcké ulici pod Hradem.

Věci došly tak daleko, že ty tři Rusy brával koncem války táta k nám do kuchyně poslouchat Moskvu a pomatuji se, že byli zvědaví, jak se blíží Rudá armáda! A když Rudá armáda připo-chodovala do Paceřic a Němci byli již fuč, ve škole se usídlila pro změnu zase armáda ruská., také důstojníci chodili popíjet do Laurynovi hospody - a co se nestalo! Ruští zajatci jedné noci zmizeli bez rozloučení a poděkování, asi ze strachu před Rudou armádou! Již nikdy jsme je neviděli, ani se neozvali. Asi byli Stalinem zlikvidováni a již poděkovat nemohli. Dívky se také neozvaly, jen Jugoslávka napsala, že domov má vybombardovaný a chtěla zpátky k naší mamince. Ale tenkrát otec těžce onemocněl, byli jsme tři děti a tak nešlo vyhovět. Od té doby o ní nic nevíme, jen nás hřeje pocit, že jsme si uměli pomáhat ve zlých časech.

Vzpomínám na květen 1945, jak jsme vítali sov. armádu kvetoucími šeříky a zpívali jsme a hráli na klavír české a ruské národní písně (Kalinka maja) alei Tiperery, která zněla hlavně kolem Plzně, kterou osvobodila západní spoj. vojska. Tenkrát jsme ještě nemohli pochopit v Turnově, kam jsme se v 45. roce přestěhovali, když taxikář pan Kotler (oba ruští imigranti po velké říjnové revoluci) prohlašovali: moc se neradujte, vždyť je okupace!! Jako dnes to slyším. Tak jde někdy život a ironie osudu bývá neúprosná. Ale ze svobody jsme se v květnu 1945 radovali a za války jsme se na reálném gymnáziu v Turnově naučili pěkně německy (museli jsme německy u tabule odpovídat při dějepisu, zeměpisu a němčinu do nás hustil veli-ce dobře a soustavně pan profesor Mackovík. Při vstupu do školy byla stráž a muselo se zdra-vit zdviženou pravicí, což jsme se snažili všelijak odšvejkovat (obě ruce plné - taška s učením a pytlík s jídlem od maminky na celý den). Ve škole se nevařilo a docházeli jsme 6 km pěšky, na kole nebo na lyžích do Paceřicích. Nic nejezdilo.

Pan Kotler, který nás v květnu 45 varoval před okupací, dnes již nežije. V roce 1968 emigro-val (před sov. armádou již podruhé) na západ do Kalifornie, kde dodnes žije jeho žena a dva synové. Jejich dědeček býval v Rusku carským klenotníkem, ve velké říjnové byl vězněn na Sibiři, kde si psal deníček. Měli jsme možnost si v něm číst u Kotlerů nestačili jsme se divit, co vše ti lidé v Gulazích museli vytrpět! Ten deník by se měl vydat knižně jako svědectví do-by stalinismu v Rusku. Pro poučení dalším generacích! Po válce jsme se zase naučili ve škole azbuku a ruštinu, kterou jsem bohužel zapomněla. Zůstala mi víc němčina a francouzština. A Latina - základ všech románských jazyků. Z latiny jsem maturovala.

Tak to jsou moje vzpomínky a svědectví doby za 2.svět. války a po ní. A než válka vypukla, objevila se nad Rohankou na severním nebi obrovská a nádherně barevná polární záře - pla-meny všech barev žluto-oranžovo modro zelené šlehaly a měnily se. Byli jsme se na ten vzác-ný úkaz podívat (tatínek mne a bratra vzbudil) na Rohance a byl to zážitek na celý život. Psal se rok 1939, lidé říkaly:bude válka a následovala. Od Rohanky dolů pochodovali němečtí okupanti zahaleni do bílých hábitů, i na lyžích. Tenkrát v březnu bylo plno sněhu a my jsme vše chodili pozorovat s bratrem a otcem. Bylo to veliké ponaučení a nezapomenutelný záži-tek.

Kéž naše malá zemička, v Evropě tak ztracená, nebude již nikdy a nikým okupovaná!! A sva-tý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku!!!